148. oddíl skautů a skautek Praha

14. ledna jsme se s Koťátky vydali do tělocvičny, protáhnout si naše zimou zkřehlá tělíčka. Vydal se nás tam rekordní počet - dvanáct. Rekord to byl ale co do počtu vedoucích, kterých bylo šest, stejně jako Koťat. Po dopoledním kreslení v klubovně a svačince jsme se vydali do tělocvičny. Cestou jsme našli několik berušek, ježků a bruslí. Na rozehřátí jsme si zahráli na babu a během rozcvičky vyrostlo po tělocvičně několik stanovišť. Rozdělili jsme se na půl a vyzkoušeli si kotrmelce, lezení po žebříku, skok na bednu z trapolíny, šplh po tyči a houpání na kruzích. Když jsme byli unavení, dali jsme si oběd. Únava nám dlouho nevydržela, tak jsme skákali přes lano, než dojedí vedoucí a pak se klouzali na lavičce. Po vybice jsme si zaběhli opičí dráhu, která prověřila naše schopnosti a doporučila nás do skupiny na cestu na severozápad. Hurá! Pak už jsme vše jen uklidili a vyrazili směr klubovna. Velké Kočky ;)

I Koťata vyrazila v sobotu do Ladova kraje. Vlakem jsme jeli s Rysama a z Mirošovic jsme je stopovali až do Hrusic po značkách, kterými nám značili cestu. Zahráli jsme si pantomimickou hru na hledání neviditelných věcí v kouzelné skříni. Na hřišti v Hrusicích jsme si za povzbuzování Rysů také zabojovali o Hradiště. Zatímco Rysové byli v muzeu, my jsme se nasvačili a sbírali papírky, ze kterých jsme poskládali básničku. Došli jsme za vesnici, kde nás přepadla mlha - zahráli jsme si tedy na lodě a letadla v mlze, což nás zmohlo natolik, že jsme si dali oběd. Mezitím nás předběhli Rysové, se kterými jsme se rozloučili na červené značce. Šli jsme po ní na druhou stranu. V lese jsme si zahráli bomba-indiáni-potopa. Na louce pod lesem jsme vyzkoušeli, jak těžké je zvednout se, když se s někým držíme zády k sobě, náladu jsme si spravili při hře Ježibaba. Poslední zastávka nás čekala na okraji Senohrab, kde se na nás na chvíli přišlo podívat i sluníčko. Kdo chtěl, vyzkoušel si s vedoucíma, jak se tancuje čtverylka a letkiss, vyrobili jsme si zvířátka z přírodnin a pak jsme zkratkou přes les utíkali na vlak - nebylo sice třeba spěchat, ale nějaký místní, když nás viděl, tvrdil, že nám to zabere nejmíň čtvrt hodiny! To nezná rychlost našich Koťat - před příjezdem vlaku jsme ještě stihli sváču a společnou fotku. Ve vlaku jsme zjistili, že Rysové nestihli nastoupit, tak jsme dorazili zpátky bez nich.

19. listopadu jsme se na výpravu vydali do Ladova kraje. Vlakem jsme dojeli do Mirošovic a po žluté značce došli do Hrusic. Rysové šli napřed a dělali Koťatům pochodové značky. Než dorazila Koťata, Rysové si zatím zařádili na dětském hřišti. Po příchodu Koťat nás čekala další etapa z našich Keltů - bojovali jsme o hradiště. Potom jsme se rozešli. Rysové šli do Ladova muzea. Potom jsme ještě při obědě došli Koťata, ale pak už jsme se rozešli definitivně. Šli jsme po červené značce. Cestou jsme ošetřili zlomeninu nohy členu družiny a zahráli si hru s básničkami. Pak už bylo ale celkem dost hodin, protože jsme se doposud cestou docela ploužili, a tak jsme si museli pospíšit. Vedla nás Kájouš. Šli jsme přes Ondřejov, okolo Pecného a směrem na Mnichovice. Spěchali jsme čím dál více. Pak jsme sešli ze značky, abychom si zkrátili cestu. Museli jsme prolézt ohradou s ovcemi, abychom se dostali na silnici. Ke konci už jsme museli popoběhnout, ale stejně nám kousek chyběl a vlak nám ujel před nosem. A co zatím dělala Koťata?

Zde napište, co dělala Koťata.

Podzimní prázdniny jsme letos strávili na Horníkovic chatě v Krkonoších. Odjeli jsme ve středu dopoledne z Černého Mostu. Při přestupu v Jilemnici jsme si prohlédli náměstí. Ve tři hodiny jsme dojeli do Vítkovic a o pár minut později jsme už byli v chalupě. Rozdělili jsme si pokoje a ubytovali jsme se. Rysové si ještě nakreslili plánek okolí, Koťata si pohrála uvnitř, a pak už jsme si dali večeři. Po večeři jsme se ještě sešli v jídelně a zazpívali si pár písniček, Koťata si došla pro lucerničky a placky se stopami v rámci nováčkovské zkoušky, kterou taky dostala.

Ve čtvrtek ráno jsme den zahájili rozcvičkou, kterou měli Rysové venku, Koťata si zacvičila v jídelně. Po snídani šli Rysové ven, skákali na trampolíně, hráli kroket a vybíjenou. Koťata zatím v chalupě dělala stezky. Po svačině jsme si to prohodili: v chalupě byli Rysové a vyráběli figurky z kolíčků a Koťata se šla projít podzimní krajinou s poznávačkou. Odpoledne Rysové pomáhali Markovi se dřevem a Koťata skákala na trampolíně a hrála si okolo chalupy. Po svačině k nám dorazili Keltové a začali jsme novou etapovku první etapou: malováním keltů a leprikonů. Večer si Koťata poslechla pár písniček, které zpívali Rysové, kteří později ještě dělali stezky.

V pátek ráno vyrazili Rysové brzo, aby stihli autobus, který je odvezl do Horních Míseček. Odtud pak putovali přes pomník Hanče a Vrbaty a Labskou louku až k pramenům Labe. Od nich se pak přes Dvoračky, Vlčí hřeben a Rezek vrátili zpět do chalupy. Koťata vstávala o něco později a vydala se na výlet ke koním. Koně měli úspěch do chvíle, kdy Koťata objevila hřiště s prolézačkami a strávila tam hodně času. Koťata se vrátila do chalupy dříve a tak začala vařit. Po návratu Rysů jsme si dali všichni večeři. Večer už se pak jen zpívalo.

V sobotu dopoledne Rysové hledali informace nejen ve slovnících a pak obtiskovali listy obarvené temperou na plátno. Koťata opět obsadila trampolínu a vystřídala se na běhu kolem louky, kde měla najít co nejvíc věcí, které do lesa nepatří a doběhnout v co nejkratším čase. Po obědě dělala obtisky listů a pak spolu s Rysy opět pomáhala Markovi se dřevem. Když to bylo hotovo, skákali všichni na trampolíně. Po svačině byla další etapa, tentokrát Keltské kruhy. Hrála proti sobě vždy dvě družstva a jejich úkolem bylo dopravit míč do soupeřova kruhu. S míčem se nesmělo běhat. Potom už šla Koťata dovnitř a Rysové si ještě zajezdili na čtyřkolce. Po večeři proběhlo vyhlášení etapy a Koťata se chystala do postele, zatímco Rysové si ještě zazpívali.

Na nedělní ráno už nám zbylo jen balení a úklid chalupy. Po poledni na nás na zastávce čekal autobus, který byl jen pro nás a ještě jednu skupinu dětí, protože jsme ho celý vykoupili.

Poslední výprava před táborem byla již tradiční voda. Stejně jako vloni jsme jeli Lužnici z Tábora do Bechyně. Do Tábora nás dovezl vlak. Lodě nám přivezla půjčovna v sobotu ráno do kempu, ve kterém jsme přespávali. Ráno jsme se sbalili, Brouk nám předvedl, jak zacházet s lodí a vydali jsme se na cestu. Čekala nás spousta jezů, některé jsme sjeli, jiné přetahovali nebo přenášeli. Voda byla nádherně teplá, ale bylo jí celkem málo. Dopledne bylo počasí dobré, ale během odpoledne začalo pršet. Nejdřív drobně, ale postupně více a více, takže když jsme dojeli do kempu, lilo jako z konve. Podařilo se nám dohodnout, že jsme mohli spát v pokojích a nemuseli jsme v té slotě stavět stany. Nálada se všem výrazně zvedla poté, co jsme si dali teplou sprchu. V kempu už na nás čekal Král a připravil nám večeři. Po ní jsme ještě zpívali a u krbu sušili věci.
Ráno bylo jak z jíného světa, obloha jak vymetená, takže jsme na sluníčku usušili ještě vesty a věci, které jsme nedosušili večer. Pobalili jsme se a vydali se na další cestu. Tentokrát bylo jezů méně. Cestou nás chytil okraj jedné bouřky, takže došlo i na pláštěnky. V poledne jsme dojeli do Bechyně. Tam na nás opět čekal Král, tentokrát s obědem. Převlékli jsme se, sbalili a vyrazili na vlak. V Praze jsme si pak od Krále z auta vyzvedli batohy a vydali se domů.

Poslední květnový víkend jsme spolu s rodiči vyrazili do Horosedel na tradiční brigádu. Sešli jsme se u klubovny a do Horosedel jsme dojeli auty. Pršelo, a tak nás Monika ubytovala u nich. Celou sobotu jsme strávili tak, jako mnoho minulých let - štípali jsme dříví, nakládali ho na valník a v kempu pak rovnali na hromady, děti stahovaly větve, které se pak drtily na štěpkovačce. V poledne nás zmohl výborný guláš od paní Krejsové a Moniky, večer jsme si opekli buřty. V neděli dopoledne jsme dodělali, co jsme nestili v sobotu. Ačkoliv nás nebylo tolik, kolik v jiných letech, práce se udělalo hodně. Přálo nám i počasí - nebylo horko a ani nepršelo.

13.-15. května jsme se spolu s ostaními oddíly z Prahy 10 zúčastnili obvodního setkání, kde se uskutečnil Svojsíkův závod. Začátek závodu byl již v Praze, kde družiny dostaly za úkol dopravit se na tábořiště a cestou si nakoupit na sobotní oběd. Přitom ještě plnily další úkoly, jako třeba psaní zápisu o své činnosti a luštění šifry. Ostatní účastníci se sešli rovnou na tábořišti.
V sobotu měly vlčata a světlušky celý den galské hry, ve kterých se utkaly v různých disciplínách. Skauti a skautky dopoledne vařili oběd a připravovali scénku k táborovému ohni. Odpoledne pak měli samotný závod. Večer se všichni sešli u táborového ohně.
V neděli dopoledne se všichni zúčastnili společné hry. Po ní byl oběd a balení. Celé setkání bylo zakončeno společným nástupem a vyhlášením výsledků závodu. Družina Sýkorek skončila v závodě druhá a družina Káňat čtvrtá, z čehož máme radost. Obě Šárky se se svou skupinkou umístily na druhém místě v soutěři vlčat a světlušek.

Pro Káňata: 1) Projděte si stezky. Hlavně ty staré, kdo je má. A dobré by bylo, kdybyste si přečetli i ty nové. 2) Přemýšlejte nad těmi družinovými funkcemi - opravdu jde vymyslet skoro cokoliv, ale musíte ostatní o svých kvalitách přesvědčit. 3) Připomeňte mi o čem jsem to ještě mluvil. Jsem z toho dneška docela unavený. Pro Vojtu: Ve středu žádný program mít nemusíš. B.

Dnes jsme vyrazili do Loučeně, městečka s malebným zámkem a úžasným labyrintáriem. Celkem deset různých bludišť v zámeckém parku a cedule s historií světových labyrintů nás bavily asi čtyři hodiny. (www.zamekloucen.cz) Na místě jsme dokonce viděli novomanžele pózující pro svatebního fotografa. Od vlaku jsme to měli sice celkem daleko, ale daří se nám zvládat stále delší trasy. Ušli jsme přes 13 kilometrů a tak myslím, že se nám bude dobře spát.

Rysové! Jak jsem slíbil na schůzce a výpravě, tady máte návod jak být připraveni :-)

Den po Aprílu jsme se vypravili do okolí Dubče, kde pro nás Pat připravil tréninkový závod před Svojsíkovým závodem, kterého se zúčastní Rysové v půlce května. Jednotlivá stanoviště jsme procházeli rozděleni do nových družin - dvou chlapeckých, jedné dívčí a jedné kotěcí. Vše začalo v lomu na kraji Dubče, kde se rozdělával oheň. Na trati jsme pak stavěli stan, ošetřovali zranění a podobně. Počasí bylo opravdu hodně jarní a všem nám bylo horko. Někteří se i trochu opálili. Cestou jsme viděli rozkvetlé květiny, na fotografiích můžete vidět podběl, violku, pryšec, sasanku nebo orsej - poznáte je? Zejména některá děvčata byla trochu vyvedená z míry množstvím ropuch, které na cestě u Podleského rybníká skákaly jedna vedle druhé. Bohužel tam bylo i mnoho těch, které nestačily uhnout cyklistům. Celý závod jsme zakončili u Pata na zahradě, kde nám Jiřka připravila koláč a dodělávali jsme další aktivity, jako třeba přišívání knofliků a štípání třísek. Oblíbené bylo i pískoviště, které okupovala zejména Koťata. Hladovcům Jiřka nabídla i buřtguláš. Pak jsme se vrátili autobusem zpět na Skalku, kde už na nás čekali rodiče.

Po třech zimních výpravách plných sněhu a mrazu nás na první březnové výpravě konečně přivítalo jarní počasí. Vlakem jsme dojeli do Berouna a po modré značce jsme se vydali směrem k rozhledně Děd. U kostela nad okrajem Berouna jsme si dali přestávku, abychom si vydechli po výstupu do kopce. Malá Želva, která vedla výpravu, zde vyhlásila hru na zbytek cesty na orla a myš. Pak jsme ještě popošli o kousek výš k vysílači. Protože zde byl krásný výhled, Rysové se věnovali mapě a určovali okolní kopce, orientovali mapu a tak. Koťata se mezitím zabývala oddílovým krojem. Pak už jsme došli na jeden zátah až k rozhledně Děd. Už jsme měli hlad a tak jsme si dali oběd. Zvědavci si mezitím vylezli na rozhlednu. Díky hezkému počasím byl na vrcholu docela nával a tak už jsme se vzdali nadějí na naší oblíbenou bitvu o rozhlednu, protože ztráty mezi civilisty by asi byly příliš veliké. Zatímco jsme hráli hru, většina lidí se vytratila a tak přece jen na slavnou bitvu došlo. Přežili všichni, zato narychlo vyráběné papírové míčky se rozpadly téměř všechny. Po bitvě jsme po sobě uklidili novinové cáry a začali sestupovat po zelené a potom po červené značce zpět do Berouna. Ač bylo hezky teplo, přece jen byly na cestě zbytky sněhu a ledu a na jednom z nich se Áďa natáhla. Zastavili jsme se až u nádrže v Brdatce. Zahráli jsme si tam stříhanou a v rámci etapovky jsme naložili náklad na loď, která nás poveze na sever do Kanady. Pak už jsme došli až k nádraží. Protože nám ale zbylo ještě asi půl hodiny času, tak jsme si zahráli kuličky. Do Prahy jsme dojeli již za šera.

Poslední únorový víkend jsme se vypravili do Srbska. Odjeli jsme z Prahy již v pátek v podvečer. Ve vlaku jsme se rozdělili na kluky a holky, dvě družiny, které nám vydržely až do konce výpravy. Přitom se šéf družinky za celou výpravu několikrát změnil. Ubytovali jsme se v místní skautské základně, na břehu Berounky - tak blízko, že by jí člověk kamenem snad přehodil. Chobot, který nám základnu předával, přijel (kvůli rozmašírovanému kamionu na přejezdu) chvíli před námi, takže chalupa byla ještě pěkně vymrzlá, ale během večera se celkem ohřívala. Dali jsme si večeři a připravili spaní. Kluci spali v tanečním sále, holky a vedoucí v pokoji. Obě družinky si vymysleli vlastní název, pokřik a nakreslily si vlajku. Vyzkoušeli jsme si taky, jaký mají život ti lidé, kteří nevidí, nemohou mluvit, nebo přišli o ruku, a v duchu poděkovali, že jsme se narodili správně a zatím nám nic nechybí. Před spaním jsme si ještě chvíli zazpívali a potom už bylo slyšet pouze hučení topení, které jelo naplno. V sobotu ráno jsme hned po snídani vyrazili na výlet. Šli jsme do Berouna přes přírodní rezervaci Koda a Tetín, kde byla zavražděna svatá Ludmila. Cestou jsme si zahráli několik her a třeba se dozvěděli, co je to kůrovec. U berounského nádraží jsme se setkali s Elíkem a Martinou. Když jsme seděli před nádražím, dozvěděli jsme se o nové etapě - kuchařské. Dostali jsme peníze a měli si domluvit, co si nakoupíme a uvaříme k večeři. Na to jsme se přesunuli do Billy a koupili suroviny. Vedoucí nakoupili i jídlo na neděli. V chalupě jsme si trochu odpočinuli a pustili se do vaření. Dívčí družina, Termosky - jak si říkaly, si udělaly špagety a hromadu zdravého salátu. Kluci, Boys - co dodat, smažili palačinky. Vedoucí zavzpomínali na mládí a dali si krupicovou kašičku. Po večeři jsme si ještě zahráli nějaké hry. Někdo hrál stolní fotbal, někdo zpíval, či hrál deskovky. Pak už se na nás začala projevovat únava a šli jsme spát. Nedělní ráno jsme zahájili rozcvičkou - soutěží o zlatou škrabku - škrábáním brambor na týmy. Po snídani jsme vyrazili na vycházku do lomu na Chlumu. Prohlídli jsme si lom, zahráli pár her a z kamenů jsme udělali oddílový znak na dně lomu. Mezitím nám Martina se Skříťou a Majdou udělaly dobrý buřtguláš, po kterém se jen zaprášilo. Po obědě jsme dobalili a uklidili chatu. Když jsme s tím byli hotovi, vydali jsme se na vlak a vrátili se do Prahy. Můžete se i podívat na fotky.

Na dnešní oddílovou schůzku nás bylo šestnáct se vším všudy. Chvíli po páté jsme se vyblbli při hře s násilnými prvky, ale všichni to naštěstí přežili. Po kontrole věcí jsme nechali venku uzlovačky a připomněli si s nimi, že nás za dva týdny čeká uzlařská soutěž - nábor námořníků. Protože si ruce už potřebovaly odpočinout, zapojili jsme hlavy a začali řešit detektivní hádanky. Když jsme odhalili soudcova synovce jako zloděje sbírky známek, vyřešili jsme ještě jednu hádanku s převozem vzácné vázy. Za oba úspěchy nás čeká pořádná odměna. V závěru schůzky jsme Skřítě, která ten den slavila patnácté narozeniny, připili na zdraví. Vzápětí se s námi ale rozloučila, protože už do oddílu chodit nebude. Na závěrečném nástupu už jen někteří z nás dostali Osvědčení o absolvování kurzu jízdy se psím spřežením. Pak jsme se rozloučili a uvolnili v klubovně místo rodičům.

Než se vydáme na Klondike, je potřeba se na to náležitě připravit. A tak jsme se poslední lednový víkend vydali do Sierra Nevada (Orlické hory) naučit se žít v arktické mrazivé pustině. V pátek jsme dojeli autobusem do Dobrušky a ubytovali jsme se v tělocvičně zdejší ZŠ. Večer jsme ještě vybili energii s míči, volejbalovými koši a trampolínou, snědli jsme večeři od maminek a zalezli do spacáků.
Ráno jsme se po rozcvičce nasnídali a vydali se hledat autobusovou zastávku. Autobus nás dovezl do Deštného. Pěšky jsme došli do Jedlové, kde zrovna končil čtyřdenní závod psích spřežení Šediváčkův long, abychom okoukli, jak se takové psí spřežení vlastně řídí. Potom jsme si udělali procházku ke kostelu svatého Matouše a okolo sjezdovky jsme se vrátili zpět k restauraci Kristýna. Po cestě jsme došli zpět do Deštného a asi hodinu jsme se zdrželi v místním muzeu. To nám vyšlo tak akorát, že nám jel autobus zpět do Dobrušky. Ve škole jsme si uvařili polévku, opět vybili přebytečnou energii s míčy a trampolínou, ti unavenější si zahráli Bang!. Po večeři jsme si jeětě zahráli mašinku a sardele a ve spacácích jsme si ještě chvíli zazpívali.
V neděli ráno jsme si hned po rozcvičce zabalili věci a po snídani jsme je naložili do auta, předali školu p. řediteli a autobusem dojeli do Deštného. V Jedlové u Kristýny nás čekalo překvapení - vítěz včerejšího závodu musher Michal Merhaut se svými alaskými husky a saněmi. Napřed nás každého asi kilometr svezl a pak nám vyprávěl o psech a o závodění a trpělivě odpovídal na naše otázky. Potom jsme si u Kristýny vzali z auta oběd. Po obědě jsme se vydali po červené a žluté značce zpět do Deštného. Cestou jsme si ještě zahráli dvě hry. Pak už nás jen autobus odvezl zpět do Prahy.

Hned z kraje roku 2011 jsme vyrazili do přírody na naše oblíbené místo do okolí Klínce na Bojovském potoce. Vlakem jsme dojeli do Bojova. Napřed jsme šli po silnici, ale poté jsme zabočili do lesa. Zastavili jsme se v lese nad tratí a chvíli jsme se koukali do mapy a dali jsme si svačinu. Pak jsme hledali část naší polární výpravy, šli jsme po jejích stopách. Když jsme je našli, rozdělali jsme oheň, abychom je zachránili před zmrznutím. Poté jsme si na ohni opekli buřty a dozvěděli jsme se, že na Klondiku bylo objeveno zlato. Rozhodli jsme se, že se tam vydáme také. Napřed si ale musíme vydělat peníze na cestu a na zásoby. Tak jsme se nechali najmout jako sochaři. Pak jsme ještě pouštěli sněžné hady, komu dojede nejdál. Potom jsme zahladili oheň a šli jsme dál. Prošli jsme jeskyní Korábka a slezli dolu na cestu. Po ní jsme došli do Klínce. Chtěli jsme dojít až do Měchenic, ale cesta podél Bojovského potoka byla kvůli tání špatná, tak jsme se vrátili do Klínce a ještě jsme si zahráli eskymáckou honičku a nasedli jsme do vlaku a jeli zpět do Prahy.

rok 2010
rok 2009
rok 2008
rok 2007
rok 2006
rok 2005
rok 2004
rok 2003
rok 2002
rok 2001